TAK TAKHLE ODPOUŠTÍŠ?
TAK TAKHLE ODPOUŠTÍŠ?
Dostali jsme rozum, a proto máme i představivost. Používáme ji k nejrůznějším věcem našich myšlenkových pochodů. Představujeme si věci příjemné i nepříjemné, radostné i bolestné, pokojné i hrůzostrašné. Samozřejmě také věci ctnostné, ale i hříšné. Tady hodně záleží, jak dlouho u nich setrváme a v jaké intenzitě, protože nás pak mohou ovládat k dobrému nebo zlému smýšlení, mluvení a následně jednání.
Představujeme si různé příběhy z evangelií a někdy nám to třeba ani moc nejde. Když například Pán Ježíš mluví o pošetilých družičkách, které zanedbaly doplnění oleje pro své lampy a následně, zatímco si šly olej koupit, přišel ženich a zavřel dveře. Ony už se dovnitř nedostaly. Byly to asi fajne děvuchy, nebály se pak volat. „Otevři nám“, ale už jim nikdo neotevřel. Tady nám představivost a s ní spojené pocity drhnou, zdá se nám to nespravedlivé, bo mládí je přece jen někdy takové bezstarostné až lehkovážné. Kdo z nás to neprožil.
A co teprve návrat toho synka, který byl vypočítavý a přechytračelý, urval v životě, co se dalo a všechno pak nerozumně utratil. Až tehdy si vzpomněl na pokojný blahobyt u svého otce a přemýšlel, že by se vrátil. Představu uskutečnil a člověku bere až dech, jak mu milosrdný otec vyšel už zdálky vstříc…
A co ty, čtenáři – také si někdy představuješ, co bys zasloužil za vzdálení se od Boha nerozumným jednáním, špatným či zlým smýšlením anebo zbytečným mluvením až žvaněním? Představuješ si, že je skoro zbytečné jít ke zpovědi, protože tebe se zlé skutky netýkají, za vše mohou okolnosti nebo ti druzí? A že Pán Bůh může být vlastně rád, že ses uráčil smíření vyhledat? Anebo naopak máš představu, že za své chyby a hříchy bys měl dostat mimořádně těžké pokání, k tomu ještě tak pětadvacet na holou a aby tebou ti nejbližší čtrnáct dní pohrdali nebo alespoň s tebou nemluvili? Představy můžeme mít různé, avšak bylo by velmi zlé, kdybychom nevěřili v boží zájem, který můžeme vyjádřit slovy: „Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.“
Ať už jsou naše představy jakékoliv, zalíbení má Bůh vždycky v člověku, který i přes své představy učiní vnitřní rozhodnutí, podobné tomu synkovi v Lukášově evangeliu, který si řekl: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu – otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už nejsem hoden nazývat se tvým synem…“ (Lukáš 15,18-19). A Otec mu vyšel vstříc.
Aha. Tak takhle Bože jednáš? Tak takhle odpouštíš?
PKF
