Tvář muže a anděl strážný

         Lidská tvář ledacos prozradí. O jejím „nositeli“ a někdy také o nás, kteří se na ni díváme.

            Byl květen 2005 na rychlostní komunikaci z Mladé Boleslavi na Prahu. Jel jsem ještě s jednou kolegyní z naší skupiny z velitelství na služební cestu do Prahy. Byl krásný slunečný den. Shodli jsme se, že nejlíp by bylo asi u vody, než se trmácet mou neklimatizovanou Škodou Fabia. Přesto jsme měli o čem vykládat. Paní kapitánka byla (a ještě dnes určitě je) komunikativní tvor a v naší skupině jsme ji měli rádi, protože uměla mnohé nepříjemné věci odlehčit a být tzv. nad nimi.

Jedeme, jedeme a najednou tak půl kilometru před námi spatřujeme stoupající šedivý oblak nad silnici. Nevíme, co to je.

Až po chvilce je to jasné. V pravém odstavném pruhu stojí těžký nákladní vůz, co vozí štěrk nebo sypké stavební hmoty a těsně za ním stojí vyděšený chlap v montérkách a v reflexní vestě, který podle všeho měnil kolo s defektem směrem do vozovky. Kousek před tímto náklaďákem na úrovni kabiny stojí zešikma lehký nákladní vůz DAF (velký jako známá AVIA), který má rozbitou kabinu hlavně na pravé straně a zároveň má „ohoblovaný“ celý pravý bok i s částí nákladu, což byly nějaké prášky nebo co (proto ten oblak).

            Nevím, kolik aut před námi kolem této havárie projelo, ale bylo jich docela dost. Určitě všichni v tuto denní dobu spěchali (bylo kolem jedenácté před polednem). Zapnuli jsme výstražná světla a zastavili. Jdeme ke kabině menšího vozu a přibíhá tam i řidič s vestou. „Měním defekt, otočím se a vidím, že se na mě řítí ten DAF. Šofér asi usnul za volantem. Stačil jsem uskočit a on to do mého vozu pravou stranou napálil“ říká vylekaný řidič velkého náklaďáku.

            A pak spatřím muže v kabině DAFu. Na takový pohled nezapomenete. I přes prudký náraz pravou stranou (z pohledu řidiče) se celá kabina hodně zdeformovala a on byl těžce zaklíněn pod volantem a palubní deskou. Bezpečnostní pás neměl zapnutý a z hlavy mu tekla krev. Neviděli a necítili jsme naftu, tak jsme zkusili otevřít dveře kabiny, které stejně nedovíraly. Pohled na tělo byl hrozný. Zkusili jsme komunikovat. Šokovaný řidič něco šeptal, ale nebylo mu rozumět. Kolegyně volala záchranku, já mezitím zaběhl do svého vozu pro deku, abychom zakryli nehybné tělo zraněného řidiče, což byla rada dalšího příchozího. A pak policie, záchranka, vrtulník …a bohužel spousta přihlížejících, kteří byli nuceni stát se svými vozy na neprůjezdné silnici.

            Nevím, jak příběh tohoto asi padesátiletého řidiče pokračoval, zda chodí, zda je zdráv, zda pracuje nebo už ne. Zda se mu tehdy ozýval tzv. mikrospánek už dříve a on si třeba řekl, že ještě kousek pojede (byl to určitě profesionál). Ale vím, že když se člověk dostane do situace, která naznačuje únavu, nedostatek sil nebo například se rozhodujete pro jízdu po požití nedovolené látky, otupující vaši pozornost, je skoro rouháním volat na pomoc anděla strážného. Ten totiž volá, ba křičí ještě před naším usednutím za volant (nebo jiný druh řízení) dopravního prostředku.

            Jen by mě zajímalo, jak se v tom nejtěžším případě, kdy nerozumností volby dojde až ke ztrátě života nebo životů, jak se na tvář nerozumného dívá právě tvář anděla strážného…

            Přeji návštěvníkům našeho webu rozvahu a šťastnou cestu i návrat z dovolené.

                                                                                  PKF