Už NIKDY! aneb Odpočiňte v pokoji…
Už NIKDY! aneb Odpočiňte v pokoji…
Kamarád je takový normální muž. Alespoň jsem ho tak vždycky vnímal. Snažil se poctivě pracovat, a to i přesto, že byl dvakrát propuštěn z (prvního a druhého) zaměstnání a v tom třetím už je zase několik let a nestěžuje si.
Stará se o svou rodinu, stará se o dům, kde s rodinou bydlí. V létě si zajde na pivo s chlapama, občas vyhledá nějakou tu kulturu, děti má pokřtěné a prostě všechno je bych řekl ve standartním stavu a tempu. Občas si už postěžuje na zdravotní problémy (to víte, padesátka je padesátka 
) a většinou si neodpustí nějaké štiplavé poznámky na církev a kněze a věřící atd. Přitom se snaží, aby za zemřelé rodiče byla odsloužena mše svatá… A byli jsme spolu na jednom církevním pohřbu, kde dostal prostor i civilní řečník, přesněji řečeno řečnice. Měla solidní a zvučný hlas, uměla s ním zacházet… „Je konec, bolest je jako balvan, už NIKDY nezasvitne slunce v životě zemřelého, už NIKDY nezazní jeho slovo a už NIKDY se nebude radovat z vnoučat, už NIKDY nepohladí nikoho po vlasech… NIKDY!!!“ To je pouze částečný výčet myšlenkových okruhů, které stihla tato osoba v prostoru chrámu říct. Kdyby tato slova zazněla v obřadní síni, budiž. Ale v kostele? Copak kostel není místo, kde se připravujeme (více nebo méně úspěšně) na VĚČNOST? Aby tam na věčnosti platilo STÁLE, VŽDYCKY? Aby tam byla radost místo bolesti, věčné světlo místo temnoty, slovo chvály Bohu místo mlčení, radost z toho, že vnoučata jsou před Boží tváří se mnou… Aby spočinutí v náruči Boží bylo skutečností nekonečně větší, než i to milé pohlazení po vlasech někoho, koho máš rád?
Po pohřbu se mě kamarád s mírně škodolibým úsměvem ptal, jak to na mě působilo, že já jsem mluvil o věčném světle a pokoji, o vzkříšení, o milosrdenství a řečnice o konci, o temnotě a že už NIKDY NIC! Na závěr mi říká: „Já být tebou, tak se dopředu raději domluvím, abyste si neprotiřečili.“
Inu, bez víry nezbývá, než NIKDY NIC. Poděkujme tedy Bohu, že nám tento dar víry dává a chraňme si ji.
PKF
