Vlasy
Vlasy
DÁVNO: Bylo to před velmi kulatým životním jubileem mého otce, kdy v našem rodném domě bylo několik žen, které mamince pomáhaly s přípravami na velké nedělní oslavy. Byl jsem žákem osmé třídy Základní devítileté školy, konkrétně druhého pololetí. Byl pátek. Ve škole mi nebylo dobře, čehoš si všimla i soudružka učitelka. Poslala mě ještě s jedním doprovázejícím spolužákem – kamarádem k dětské lékařce, která v pátek dopoledne ordinovala. V čekárně skoro nikdo nebyl. Lékařka vykoukla, já popsal svůj stav – nestav a ona mě poslala na izolátor. Za chvíli tam za mnou přišla, koukla sem a pak ještě tam, a říká: „No to je krásná spála. Chlapče, já tě budu muset poslat do nemocnice.“ Kromě porodnice jsem v nemocnici skoro nebyl, tak jsem díky té informaci zalapal po dechu…
Z Hati do Darkovic jsem šel pěšky (nakonec byli jsme na to – děti školou povinné – zvyklí). Mamce, která byla v těch narozeninových přípravách v jednom kole, jsem po sdělení informace, že přijede sanitka, to „kolo“ asi trochu přibrzdil. Po příjezdu sanitky maminka (její vnější a vnitřní stav už nedokážu popsat) se mnou a větší, narychlo sbalenou taškou nasedla a vyrazili jsme do Opavy na infekční oddělení. Rozlučka s mamkou byla myslím neveselá a pak pokoj, kde nás bylo kolem osmi dětských pacientů. Nejstarší (myslím, že se jmenovala Irena), měla dokonce devatenáct let, byla vysokoškolačkou a uměla hezky malovat, pak sedmnáctiletá XY – středoškolačka, pak čtrnáctileté já, a nakonec asi pět mladších dětí. Tím, co nás všechny spojovalo, byla spála.
Nechtějte vědět, zda jsem na tom oddělení byl týden nebo déle, to už opravdu nevím. Ale pamatuji si, že obě starší pacientky skoro „pěly ódy“ na vlasy uklízečky, která každý den v dopoledních hodinách uklízela na našem pokoji. „Sedmnáctka“ si dokonce s uklízečkou domluvila, že ji jednou učeše, k čemuž došlo. Z postele v rohu pokoje jsem sledoval, jak si paní z drdolu rozpustila své skoro po pás dlouhé havraní vlasy a XY ji začala česat. Všichni jsme se dívali, i malí pacienti. Byl to krásný pohled a bylo u toho ticho…
TAKÉ DÁVNO: Několikrát jsem se s mladším bratrem u nás doma vystřídal v roli „česače“, kdy v podvečer unavená maminka řekla, ať ji na gauči počešeme. Její vlasy určitě nebyly tak husté a dlouhé, jako u paní uklízečky z opavského infekčního, ale při letmém česání jsme mohli zahlédnout v zrcadle sekretáře naproti gauči, že maminka je u česání blažená a skoro usíná (i únavou)…
NE TAK DÁVNO: Během formace v kněžském semináři v Olomouci jsem jednoho léta trávil chvilky času během samostudia s několika kolegy na balkonu tzv. Leopoldea (část semináře, která se postavila za biskupa Leopolda Prečana) nad městským parkem na „čerstvém vzduchu“. Jiný kolega – spolužák, který byl zrovna o patro výše na podobném balkonu, zvolal: „Kámo, ty nám plešatíš!“ Šlo pouze o pár jednoduchých slov, o jednoduchou větu, ale snad nejsem v mužském pokolení sám, když přiznám, že obsah sdělení v takové chvíli se pro muže rovná skoro výbuchu granátu…
SOUČASNOST: Uteklo mnoho let od těchto zážitků. Sloužím devátým rokem ve farnosti na Hlučínsku, kde s vděčností mohu při postních pobožnostech Křížové cesty naslouchat textům, které čtou ochotní lidé z farnosti (mnozí jsou rozechvělí trémou) a které připomínají poslední hodiny putování Pána Ježíše s břemenem kříže uličkami Jeruzaléma. Chodím s ministranty přímo pod jednotlivými obrazy – výjevy čtrnácti zastavení. Mohu slyšet slova, která usměrňují mysl, mohu sledovat detaily obrazů, které mohou napovědět o Lásce a nelásce. Obrazů, které jste určitě museli i vy už mnohokrát vidět…
Ale, až letos jsem ji zahlédl více, než v minulosti. Je vyobrazena na dvanáctém a třináctém zastavení. Stojí blízko Ježíše Krista a jeho Matky. A ty její nádherné, dlouhé vlasy! Její pýcha, kterou z různých důvodů by mohli mnozí nebo mnohé závidět – a ona touto svou „pýchou“ před nedávnem Mistru, který tady teď visí na kříži a pak bezvládně leží na klíně své Matky, slzami smáčela a svými vlasy otírala jeho nohy… Rozumíš tomu?
PKF
