VOLAVKA

          Nemám v autě navigaci… Dobře, dobře, vím, že není tak drahá, že se dá lehce nainstalovat. Také vím, že se dá jet podle navigace v „chytrém“ mobilu. Je pravda, že mnou vlastněný a používaný mobil není zas tak chytrý… Že je to ostuda, kdy mě strčí do kapsy každé druhé dítě, které s „chytrým“ mobilem zachází každý den a skoro každou hodinu? Možná ano, možná ne!

O dovolené jsem strávil nějaký čas se skupinkou dobrých známých v severním pohraničí našeho kraje. Jeden den měla přijet do skupiny ještě jedna osoba, a to konkrétně vlakem do blízkého města. Nabídl jsem pomoc, že pro ni na nádraží zajedu, ať ulehčím ostatním, kteří měli jiné úkoly. Bylo to přijato s povděkem…

Vyjel jsem s předstihem, aby i objížďka, která v ty dny mezi naší lokalitou a městem s nádražím byla, nezpůsobila časové komplikace. Jedu, jedu, objížďkové značky oranžové barvy s černou šipkou byly rozmístěny velmi solidně. Jsem v cíli první cesty a jsem tam včas. Osoba dorazila přesně, přivítáme se, naložíme zavazadlo a vyrážíme zpět.

Je o čem mluvit, protože jsme se neviděli nějakou dobu. V Jednom místě při zpáteční cestě si říkám, že tady možná vlevo, ale jel jsem vpravo. Za pár minut poznávám, že vpravo to určitě být nemělo! Otáčíme na vhodném místě a jedeme zpět. Pro jistotu se v nejbližší vesnici chci zeptat někoho, zda jedu dobře. Nikde nikdo. Ale za chvilku v jedné uličce vykládá z kufru auta asi rodič a dítě nákup. Zastavuji, stahuji okénko a ptám se: „Dobrý den. Prosím vás, dostanu se tady do XY?“ Odpověď: „No, dá se to projet.“

Jsem klidný a pokračujeme dál. Kvalitní asfalt se zanedlouho mění na tzv. penetrovaný a ten za další chvíli skončil. Pevná polní cesta, pak méně pevná polní cesta s kalužemi po dešti. Zanedlouho (čtenáři, já vím, že ty bys už dál nejel) už skoro necesta a na ní tak dvacet až třicet metrů před námi – volavka. Koukla po nás, pomyslela si svoje a odletěla o kus dál. Oni přece říkali, že se tudy dá projet. Neprojel jsem! Nemám traktor. Otočili jsme a vrátili se až k místu, kde jsem přehlédl objížďkovou ceduli.

Nemám navigaci a ani ji nechci!

Až znovu zabloudím, nebudu nadávat navigaci, silničářům nebo lidem, vykládajícím nákup z auta. Vynadám nebo vysměji se sobě, protože mám dávat pozor při řízení vozidla a sledovat dopravní značky!

Až v životě v nějaké konkrétní situaci zabloudím, měl bych zpytovat svědomí, kde jsem přehlédl nebo nerespektoval směr, který nastavil Stvořitel či jeho Syn. Nebudu nadávat a vymlouvat se na jiné, i když to tak často láká…

                                                                                 PKF